Zpráva

18. srpna 2012 v 17:22 | Jiří Kimla
Ahoj moji čtenáři, sděluji, že blog už nebudu používat. Moje literární práce budu zveřejňovat jen na stránkách : http://kimlovaliterarniosvezovna.ic.cz
Mějte se. Váš Jiří Kimla, člen Severočeského klubu spisovatelů Ústí nad Labem
 

ČEPICE I.

21. února 2012 v 16:17 | Jiří Kimla

Trochu pršelo. Měl jsem volno a spěchal z tréninku domů. Slíbil jsem ženě, že konečně uklidím sklep. Přemýšlel jsem, zda mám vyhodit i tu automatickou pračku, která má jen ucpané čerpadlo nebo zda ji nemám zkusit opravit.
"Karle…!"
S Michalem jsem se neviděl už pořádně dlouho.
"Karle, no teda, to je náhoda, jak se máš, chlape?"
Michal mě žoviálně poplácával po zádech a vypadalo to, že má se setkání radost.
"Mám se dobře, dobře mi tak," zažertoval jsem.
"Co děláš?" vyzvídal Michal.
"Jsem u policie, u kriminálky. A ty?"
"Já ne," zašklebil se Michal. Před několika měsíci jsem vyhrál výběrové řízení na pozici vedoucího odboru marketingové firmy. Třebas někdy slyšel jméno Vincitore MM ?"
"Neslyšel," zklamal jsem ho. "Vincitore, to je italsky, ne?"
"Jo," přitakal Michal, "vlastníkem je Ital.
"Tak to máš, fajn ne? Vidím, že fasujete i firemní čepice," smál jsem se se jeho džokejce s velkými písmeny VMM.
" Fajn? To je trochu složitější! Snad…hele, pořád chčije, pojď na dvě k Beránkům, aspoň chvíli pokecáme!"
"Michale," ošíval jsem se, Marta mě doma roztrhne. Slíbil jsem, že vyklidím sklep…"
"Neboj, Karle, dáme dvě, za hodinu jsi doma!"
Co jsem měl dělat. S Michalem jsem se neviděl dlouho. Bylo jasné, že mi chce něco říct…ten sklep určitě stihnu.
U Beránků bylo poloprázdno, tak jsme si sedli k prázdnému stolu, abychom nebyli rušeni. Obstarožní servírka, čekala s cigaretou, až ve výčepu dotočí pivo. Pak ji zhasila v popelníku a nezúčastněně nám postavila piva na stůl. Tužkou čmárla na účtenku a zanechala nám u stolu puch nedokouřené cigarety. U výčepu připravila nové půllitry a zaujatě se bavila s jakýmsi týpkem, který kouřil doutník.
Michal vylovil hned cigarety taky.
" Ty vole, kdybych věděl, že mně budeš hulit pod nos, tak jsem s tebou nešel!"
"Budu to foukat jinam," přesvědčoval mě.
"No jo, pro kuřáky typické. Jdi se vycpat," řekl jsem otráveně a zvedl jsem půllitr.
Ťukli jsme sklem o sebe na zdraví a upili.
"No tak povídej, ty tajemnej tajemníku!"
Michal se napil ještě jednou.
"Jakého máš šéfa?"
"Já? Bude mu padesát a říkáme mu Salazar. To byl nějaký portugalský diktátor."
"Diktátor?"
"Diktátor. Je na nás ras, honí nás často jako nadmuté kozy. Ale snahu a dobré výsledky umí ocenit. Všichni si ho váží a mají ho v podstatě rádi. Proč?"
Michal dopil pivo a obořil se na mě: " Pij, chceš snad na to chytat mouchy?"
Poslušně jsem dopil a když servírka k dalšímu pivu přidala dvě čárky na účtenku, poslouchal jsem kamarádovo vyprávění.
"Přihlásil jsem se do konkurzu na šéfa odboru jen tak. Byl tam velký nával a kromě toho se proslýchalo, že jsme jen takové křoví, protože byl přihlášen i jakýsi týpek z Prahy, dobrý známý náměstka, pod kterého inkriminovaný odbor spadá a který měl v řízení rozhodující slovo. Nakonec to dopadlo tak, že jsme zůstali poslední dva. Já a ten Pražák. Jediná legrace byla ta, že se tak i jmenoval. Nomen omen."
Michal se zase chopil půllitru a zase mocně upil.
"Ty se dřív utopíš, než mně to dovyprávíš," mínil jsem nevesele a pokradmu se podíval na hodinky.
"Zavolali nás na jedno dopoledne, oba najednou. Když jsem dorazil, byl ve firmě poprask. Z ničeho nic se tam objevil sám Massimo Martinelli, majitel firmy. A že prý se zúčastní řízení. Já jsem do znalosti jazyků uvedl jen angličtinu, němčinu a italštinu jsem se skromností sobě vlastní neuvedl. Ani nevím proč, nezdálo se mi, že ty dva jazyky ovládám tak, abych je mohl uvádět v kolonce znalost."
"Pij!" vybídl mě zase a já bez odmluvy poslechl, protože mě jeho příběh začal zajímat.
"Kadlíku, nedáme si kořalku?"
"Michale, proboha, neblbni, dopiju pivo a mažu!"
Než jsem se nadál, stály před námi dvě velké vodky.
"Ach jo," řekl jsem nervózně, "povídej!"
"Tak jo," souhlasil. "Na fakultě jsem se italsky učil, docela mě to zajímalo a tak jsem se slušně dorozuměl. Náměstek rozuměl italsky mizerně, ale s Martinellim přijela taková pěkná holka, jeho asistentka, Češka, italsky uměla dokonale a tak překládala. Náměstek machroval s angličtinou, ale taky nic moc. No co ti budu vyprávět, italsky jsem ho pozdravil a on hned zbystřil a spustil na mě italsky. Odpověděl jsem mu a on začal vyzvídat, kde jsem se učil, kde jsem dříve pracoval, no prostě výslech jako u vás na služebně!"
"Ty tak něco víš o výslechu nás," skočil jsem mu s despektem do řeči. "My tam pícháme vyslýchaným špendlíky pod nehty a pouštíme do nich proud nebo je topíme pod tekoucí vodou…!
"Vole," ohodnotil se smíchem můj vstup Michal. "Hele, dáme ještě vodku!"
Už jsem se ani nebránil a se zaujetím poslouchal Michala.
"Když jsem s majitelem hovořil," pokračoval Michal, "neušlo mi, že náměstek to vše sleduje se značnou nevolí, ale tehdy jsem tomu nepřikládal žádný význam. Ale abych nezdržoval, starej Martinelli byl ze mě celej vodvázanej, s tím druhým se už vůbec nikdo nebavil. Náměstek musel doběhnout pro personalistu a z řízení jsem odcházel se smlouvou v kapse. Martinelli mě vyprovodil až ke dveřím a loučil se se mnou jako se starým známým, kterého léta neviděl. Ani jsem necítil v zádech nenávistný pohled náměstka. No a pak to začalo. Náměstek mě nenechal vydechnout. Dával mně úkoly, které třikrát za dopoledne měnil, musel jsem vymýšlet koncepce, které byly naprosto k ničemu a nedejbože, kdybych přišel o pět minut později z oběda. Z každého jednání jsem musel předkládat písemné záznamy, nesměl jsem, i když vedoucí oddělení, nic rozhodnout, když jsem mu dal něco k podpisu, seřval mě, že to snad můžu podepsat sám, když jsem to podepsal, tak zase řval, že jsem tak neschopný a přitom si sám rozhoduji."
Michal rozhořčeně vytáhl kapesník a nahlas zatroubil. Další vodka na sebe nenechala čekat.
"Tak hele, ty pokušiteli, jestli nepřestaneš, tak jdu," oznámil jsem nepřesvědčivě. Michal to ani nevnímal a byl zaujat vzpomínkami na svého šéfa.
"Nedosti na tom, že ten mizera mě tak začal dusit. Samozřejmě si toho všimli i moji podřízení a v první fázi z toho měli srandu. Později se začali osmělovat a dělat mně naschvály. Jsem tam už osm měsíců a mám toho pokrk."
"Míšo, ale to je přeci klasická šikana, to si necháš líbit?" podivil jsem se.
"Nechám. Kolik bereš, Karle?"
"Já? No bez odměn mi to dělá necelých třicet tisíc. Proč?"
" No vidíš a já beru skoro třikrát tolik, s odměnami je to někdy i přes sto."
"On ti dává i odměny?"
"Nedává. Martinelli to podepisuje."
"On to podepisuje až z Itálie?"
"Ale prdlajs z Itálie. Generální ředitelství má v Praze ve Vodičkový…a tři pobočky. V Praze, Brně a u nás.
"Ale stejně, já bych si to nenechal líbit ani za ty prachy!"
Michal bezmocně rozhodil rukama: "Představ si, že v poslední době to pořádně vygradovalo. Nějaký denunciant si vymyslel, že prý ho chci vyštípat z funkce náměstka."
"Kdo?" zeptal jsem se zbytečně.
"Co já vím," zavrčel podrážděně. Mám podezření na jednu kolegyni, která se pořád cítí nedoceněná…"
"A jak to chceš řešit?"
"Já fakt nevím, Karle. Náměstek je teď ve špitálu. Zlomil si nohu a je po operaci. Tak bude nějakou dobu klid."
"Tak si tam sjednej pořádek. Jestli chceš, můžeme to zmáknout i po naší linii. To je přeci klasický lobbing, šikana na pracovišti."
"Víš co, Karle? Já si s tím poradím sám. Bude mě to stát ještě mnoho nervů a úsilí, ale nějak se s tím poperu. Pojď, dáme ještě vodku!"
"Když jsme se v liduprázdné ulici loučili, pochválil jsem Michalovu firemní čepici džokejku. Zasmál se, sundal ji z hlavy a narazil ji na mou.
"Ať z toho dneška taky něco máš, já vyfasuju jinou!" zasmál se opile a vyrazil do kopce směrem k domovu, na opačnou stranu, než bydlím já.
Když jsem se dokodrcal domů, byla ještě Marta vzhůru. Sprdla mě jak malého kluka a vyhnala do koupelny, abych ten smrad ze sebe smyl. Nespěchal jsem, a když jsem se vrátil, byla už v ložnici a obrácená zády. Spala. Já měl pocit, jako v pravé poledne a tak jsem měl čas přemýšlet nad Michalem a jeho šikanou. Srovnával jsem si v hlavě, kde a jak začít. Pak jsem usnul.

ČEPICE II.

21. února 2012 v 16:16 | Jiří Kimla
"Něco zajímavého ve svodce?" zeptal jsem se ráno svého zástupce.

"Klasika," odpověděl. "Honička za ukradeným autem, vloupačka do Pivovarské, pak nějací smradi sprejovali Fiobanku, prostě klasika." Podával mi svodku a pak se rozpomněl : "Jo a ještě něco, přepadení. Někdo přepadl chlápka, co šel z hospody a hrozně ho zmlátil. Tak, že leží na jipce ve špitálu a zatím jsme ho nemohli vyslechnout. Peněženku i s doklady, nějakou firemní průkazku, v portmonce dvoutisícovka a nějaké drobné . Kluci už ověřují totožnost, ale na loupež to nevypadá, spíš na vyřizování účtů."

"Řekni Marušce, ať mi udělá kafe," požádal jsem zástupce Rabocha a očima jsem přejížděl svodku. Zástupce odešel a hned byl zpátky s kouřícím hrnkem.

"Maruška to ví dopředu" smál se Raboch a trochu kávy vycmrdnul na talířek. " Jé, promiň šéfe, já nerad," omlouval se zástupeckej věda, jak mě tohle vadí.

"Ale dobrý," zahučel jsem a hned strnul. Michal Dvorský byl ten přepadený nešťastník. Michal, kamarád, se kterým jsem se včera setkal a v restauraci poslouchal jeho stěžování na šikanu.

"Kafe počká!" Prudce jsem vstal. "To si beru já! Zavolej mě mladýho Rudu Koláře, vezmu ho sebou, je to pro mě osobní.

Cestou k autu jsem Rudovi v kostce převyprávěl včerejšek.

"Takže směr Vincitore MM, co?" domníval se můj mladý kolega. Přidal jsem rychlost…

Ve firmě VMM nás přijali velmi rozpačitě a jeden z Michalových kolegů značně nepřátelsky. Vzal jsem si ho rovnou na paškál. Seděli jsme v kanceláři nemocného náměstka, který podle Michala, ho šikanoval až za hranice dobrého vkusu, řečeno eufemisticky. Chvíli jsem si ho mlčky prohlížel. Pohled snesl a výsměšně opětoval.

"Vy jste zástupce pana Dvorského, viďte!"

"Bohužel!"

"Proč bohužel?" nadzvedl jsem udiveně obočí.

"Přijde si sem odněkud, vytlačí lidi z kariérního postupu a chová, jako kdyby mu firma patřila. A protože umí bezchybně italsky, donáší starému Martinellimu na zaměstnance.

"Máte nějaký konkrétní poznatek?" zeptal jsem se.

"Prosím vás," byl poněkud zaskočen. "Zeptejte se tady, koho chcete, každý vám to řekne."

"Ale já se ptám vás!" Trochu jsem zvedl hlas, což obvykle nedělám, ale Michalův případ se mě dotýkal víc než obvykle.

"No…"

Zaskočil jsem ho a hned nevěděl. "Nikdo ho tu nemá rád, je neoblíbený!"

"Ten konkrétní poznatek," nedal jsem se odbýt.

"Ale vždyť vám to říkám, pane kapitáne!"

"Neříkáte mi nic a zkuste mě raději titulovat, pane vrchní komisaři!" Viděl jsem, že konkrétní poznatek nebude.

"Promiňte, pane vrchní komisaři," opravil se rychle a znejistěl.

"Takže k věci," rozhodl jsem a přehodil téma. "Kde jste byl včera mezi dvacátou a čtyřiadvacátou hodinou?"

"Já?" Krátce zapřemýšlel. "Kdy bych byl? Doma! Doma jsem byl."

"A svědek, svědek by byl?"

"Byl, samozřejmě. Byla u nás kolegyně Krhounková s manželem. Odcházeli nějak po jedenácté…"

"No dobře, tak běžte." Zvedl jsem se a hleděl za odcházejícím Trnkou. Bylo vidět, že Michalova nakládačka ho potěšila, ale zároveň jsem vypozoroval, že prsty v tom nemá. Asi ani Krhounková ne.

Ruda Kolář zatím šmejdil po firmě, ale k něčemu kloudnému se taky nedopátral. Potěšili jsme zaměstnance MM Vincitore, že se ještě vrátíme a z podniku odešli.

"Tak co, k Beránkům?" zeptal se zbytečně komisař Kolář.

Zaváhal jsem. "Já bych zkusil zajet nejdřív do špitálu. Snad nám Michal bude schopen něco říct."

Michal byl hospitalizován na jipce a primář byl značně nevrlý. Trošku jsem na něj zahartusil, tak změknul a povolil nám nejvýš pět minut.

Ruda je postavou mrňavý a vyfasoval plášť aspoň o tři čísla větší a když mu narazili na hlavu čepici, vypadal, jak když jde strašit na halloween. Zadržoval jsem smích, ale všimnul si toho a něco sprostého zavrčel. Myslel, že nebudu rozumět, ale jeho rozhořčené : "Vyser si voko ," mě nakonec rozesmálo nahlas. Chvilku se tvářil, že, že nechápe, ale pak se přidal.

Rozchechtaní jsme vstoupili do pokoje plného "budíků" s ležícím Michalem. V nose měl hadičku, oči zavřené. Když nás uslyšel, oči otevřel. Namáhavě chtěl něco říct.

"Počkej, Michale, vydrž!" Zarazil jsem ho hned v počátku. "Jo a ahoj, zdravím tě…spolu s Rudou se ti chceme zeptat na pár věcí. Stačí, když nám ukážeš, na co se ti budeme ptát, jo?"

Michal téměř neznatelně přikývl.

"Poznal jsi útočníka?"

Michal hlavou zavrtěl na nesouhlas.

"Kolik jich bylo? Jeden nebo víc?"

"Dva," zachraptěl Michal.

"Máš na někoho podezření?"

Zase hlavou ne.

Chtěl jsem ho nějak potěšit, ale přišel primář a oba nás vyhodil, Ještě jsem stačil Michalovi vyřídit pozdrav z práce od kolegy Trnky. Zalhal jsem, ale bylo vidět, že lež Michala

překvapila a i potěšila.

Primář nám potom ještě neochotně sdělil, že má Michal zlomená žebra a zlomeniny obou rukou a nohy, ale podezření na vnitřní krvácení se nepotvrdilo.

"To je ochota sama," prozradil mi před špitálem malé tajemství o primářovi Ruda.

"No," zahučel jsem, "a co mi ještě řekneš?"

"K Beránkům, ne?"

"Jo, k Beránkům, ale zkusíme to v autě shrnout."

"Michala našli v parčíku, kterým musel projít k domovu. Našel ho pejskař, který slyšel hluk a jeho pes začal štěkat, čímž vyrušil útočníky. Pejskař je nezahlédl, už byli pryč. Michal si vzpomíná na dva, ale mohlo jich být víc. Peníze a doklady mu zůstaly, takže buď mu je nestačili ukrást, nebo šlo o pomstu."

"Ale taky nemůžeme vyloučit, že šlo o nějaké parchanty, kteří si chtěli jen tak bouchnout," zapřemýšlel nahlas Ruda.

I to nešlo vyloučit a tak jsme s těmito poznatky vstupovali do restaurace, kde jsme včera s Michalem popíjeli.

Bylo asi jedenáct hodin a v místnosti bylo už pěkně nahuleno.

"Hele, zažadonil Ruda, nedáme guláš? Tady mají vyhlášený."

"Nejdřív budeme pracovat!" usměrnil jsem jeho chutě. "Jdeme za servírkou!"

Byla tam ta stejná a točila pivo do půllitru. Když nás spatřila, lekla se, až jí sklenice vypadla málem z rukou. Vylité pivo pěnilo pod pípou.

"Copak, copak, snad jste se nás nelekla," zvolil jsem medový tón.

Už se vzpamatovala: "Měla bych?"

Viděl jsem, že chce Kolář startovat. Zarazil jsem ho a usoudil, že s onou dámou se nelze mazat. Vytáhl jsem placku a po mně i Ruda.

"Potřebujeme se zeptat na pár věcí," řekl Ruda komisně.

"Budete muset počkat," odvětila nepřátelsky. "Mám hosty!"

"Nenene," zarazil ji Ruda. Hosté chvilku počkají. Ostatně, nebude to dlouho trvat."

" A co chcete?"

"Kdo byl ten člověk, se kterým jste se včera bavila u výčepu, když jsem tu seděl s kamarádem? Ten host, co kouřil doutník a pak telefonoval."

"To nevím, nějaký host," zadrmolila najednou pobledlá číšnice Šrámková. "Znám ho podle vidění!"

"Tak proč jste ho nechal volat ze svého telefonu, když je to host jen od vidění?"

"A to nemůžu? Ostatně, zaplatil mi hovor! To mi stačí, nemusím ho znát…"

"Jiřino, nekecej," ozval se od blízkého stolu chlap v montérkách s laclem, který celou tu dobu natahoval uši. "Nekecej, že ho neznáš, dyk je to Míra Čeček, je tu skoro každej den. Měl by za chvíli přijít, vždycky chodí tuhle dobu, je nezaměstnanej a tak má čas!"

Hostinská se zamračila a vzala prázdný půllitr. "A neznám ho," řekla zatvrzele.

"No dobře," připustil jsem, "Rudo, zkus zavolat na základnu, ať nám ho vylustrujou."

Ruda zašátral v saku, vylovil mobil a šel pomalu přes provozovnu ke dveřím a vytáčel ústřednu kriminálky.

Nerudná Šrámková zatím vzala do roztřesených rukou půllitry a s cinkáním je začala roznášet. Čekal jsem u výčepu. Do restaurace vešel mezitím chlap a hned se vydal k výčepu. Hned jsem ho poznal, byl to ten s doutníkem. Když přišel na metr ke mně, najednou zastavil.

"To je von, Čeček," zahlásil chlap v montérkách s laclem.

Sáhl jsem do kapsy a Čeček se obrátil a začal utíkat. "Stůj," řval jsem jako túr a rozeběhl se za ním. Převrátil v běhu stůl a zbrzdil mě. Asi zdrhne. Najednou buch; ve dveřích naběhl na Rudovu nataženou pěst. Výstavní direkt. Chlap vyhodil kopyta, ale nebyl grogy a tak ze země kopal a snažil se Rudu zneškodnit. Mezitím jsem doběhl a nasadil mu želízka. Někoho mi hrozně připomínal. Pak jsem si vzpomněl. Čeček, bylo jich asi deset sourozenců, všichni kluci a jeden větší sígr, než druhý. Tohoto Čečka jsem před deseti roky zatýkal při vloupačce. Vytáhl na mě bouchačku, ale já byl rychlejší a prostřelil mu pravé rameno. Sliboval mi pomstu. Už jsem na to zapomněl, ale on ne. A včera jsem mu přišel do rány…

Na základně zatloukal, ale naši technici našli dost stop a i toho druhého. Byl to Čečkův mladší bratr.

Když jsme odcházeli z restauracei, Čeček bratra volal. V té tmě pak ovšem nerozeznali, kdo je kdo a tak brali jako poznávací znamení čepici džokejku.

Michal se z toho dostal rychle a Martinelli ho přeložil do Prahy. No a já jsem Michalovi koupil flašku. Čeček se vrátil na deset let zpátky do lochu a já si za deset let budu muset dát pořádného majzla!
 


Petice

1. února 2012 v 13:47 | Jiří Kimla
Petiční akce na podporu spisovatelky Lenky Procházkové a režiséra
www.petice24.com
Petiční akce na podporu spisovatelky Lenky Procházkové a režiséra, producenta Václava Dvořáka, kteří podali trestní oznámení na premiéra

Harykovy kapesní hodinky

28. listopadu 2011 v 21:32 | Jiří Kimla


Povídku věnuji Milanu Chovancovi, hejtmanovi Plzeňského kraje.

"Koukala jsem na nabídky do Tesca. Mají v akci tu knihu, co sháníš."
"No, že by se mi chtělo jet někam do Všebořic do Tesca, tak to tedy ani náhodou."
Vždycky to tak bylo. Žena něco objevila v akci a abych tam jel, snažila se mi na něco nalákat. Věděla dobře, že knihy mě vždycky dostanou.
Pochlapil jsem se : "Do Všebořic nepojedu!"
"Počkej, kdo říká, že do Všebořic?"
"To mám jet do Děčína?"
"Jen jsem si myslela, že bys udělal nákup a koupil si tu knihu…"
A je to tady. Nenávidím prolézat supermarkety, hypermarkety a další nudné šizunkkšefty, jezdit s košíkem a vejrat do regálů. Mám svůj prováděcí plán. Co nejrychleji naházet napsané zboží do vozíku a fr pryč. Čas přesahující pět minut mi v tomto zařízení vyvolává alergické reakce.
"Mají ten Mossad, " řekla jen tak mimochodem.
Počáteční napětí se začalo ztrácet, vystřídáno slabým vzrušením. Ještě jsem ale bojoval.
"Jaký Mossad?"
Nezbaštila to. "Tak jedeš nebo ne?!" To nebyla otázka, ale imperativ.
"Ukaž!" řekl jsem rezignovaně a převzal soupis nákupu. Měl jsem dojem, že si chce žena otevřít svoji večerku. Alergie se vracela. Poznala to a kontrovala : "Slíbils, že mi budeš pomáhat, co budu marod!"
Tady nevyhraji! Nasadil jsem s přemáháním ksicht číslo sedm a zkusil se zatvářit radostně.
"Kolik stojí ta knížka?" zeptal jsem se teď už v přípravách na odjezd.
"Čtyři sta," řekla jakoby mimochodem. "Nákup bude stát asi devět set, dám ti tisícovku a zbytek mi vrátíš!"
"Nákup za pět stovek?" zkoušel jsem úhybný manévr.
"Za devět, můj milý, za devět. Ty čtyři stovky si zaplať ze svého kapesného. Anebo si tu knížku nekupuj," rozhodla rychle.
"Když si nemám koupit knížku, tak nikam nepojedu!"
Tak tragicky se netvářila ani tchyně, když jí zamítli dávky pro nemohoucnost.
"Ty mě nemáš rád," zkusila ještě to originální zaříkadlo.
Něco nezdvořilého, co dost dobře nejde publikovat, jsem zahuhlal v šatně do kabátu.

V Tescu byly mraky lidí a nervozita by se dala krájet. Jakoby si to všichni řekli, vždy u každého regálu, kam jsem přijel, někdo byl a vydatně špuntoval prostor. Babka třetího věku, ohnutá lovila něco ve spodním regálu. Francouzské hole měla pověšeny na vozíku. Máslo konečně našla, vhodila mezi ostatní zboží a křepce odjížděla. Všimla si mého pohledu a v momentě začala kulhat, ohnula se jako tětiva a s námahou sundala z vozíku hole. Možná, že si mě spletla s revizním doktorem.
S neskutečnou úlevou jsem zaplatil u pokladny a vyjel na parkoviště. Z plných plic jsem se svobodně nadechl smradlavého inverzního sračkosmogu a mazal s vozíkem na konec parkoviště, kde stála moje fiesta.
Za autem byla slyšet kytara a sytý mužský zpěv. Zastavil jsem a poslouchal. Bylo mně to moc povědomé…
"Totem je oltář trempů…" no jasně! Trempská motlitba…a ten hlas, ten hlas…
Popojel jsem až k autu a jakoby mimoděk jsem se zadíval, kdo to zpívá. Na židličce bez sedátka a s popruhy měl polštářek, sombrero se šňůrkou pod bradou a na nohou důchodky. Nevěřil jsem vlastním očím. Haryk. Můj chalupářský soused z Děčína. Na tom by nebylo ostatně nic divného, kdyby nebyl už dva roky po smrti. Asi jsem se splet´.
"Servus, Bobr!"
Bobr se jmenuje naše chaloupka a tak nám tam všichni říkají Bobři. Moc bych za to nedal, že ani nevědí, jak se jmenujeme doopravdy.
"Servus, Bobr," Haryk přestal hrát a zadíval se na mě. Narodil se a vyrostl v Rakousku a česky mluvil jen s přízvukem.
"Pamatuješ sí, jak sme chráli ktyš mne bylo šetesát ?" Jak sme se ošrali a f nemeckejch uniformach sme sé srandy pšepadli autopus?"
Rozesmál jsem se a přisedl k němu. Nějak jsem pozapomněl, že už umřel.
"A pak jsme policajtům hráli trempskou mši, když nalití lezli po čtyřech k autu, viď!"
Vrátilo se mi, že je mrtvý. Rozhlédl jsem se. Na parkovišti byla mlha a nikdo nikde. Co to je?
"Čékam na Lupoše…"řekl do ticha a podíval se na mě. Vylekal jsem se, ten pohled nebyl z tohoto světa.
"Móc ti dlúšim, fíš, jak umžela Markita?"
Harykova žena Margita umřela asi půl roku před Harykem. Udělalo se jí na chalupě špatně. Praskl jí vřed. Margitu odvezl do špitálu soused Kurt. Z děčínské nemocnice ji převezli do ústecké a tam Margitě selhalo srdíčko. My jsme se o Haryka starali, než ho odvezli do pečovatelského domu v Děčíně, kde také zemřel!
"Prosím tě, to by udělal každý," odmítal jsem skromně díky.
"Kaštej né," rozhodl Haryk a odmlčel se. Za chvíli zašátral v kapse a vytáhl kapesní hodinky. "Kte ten kluk satracenej lítá?"
Už jsem nerozuměl vůbec ničemu. Proč tu mrtvý Haryk čeká na nevlastního syna? Proč tady na parkovišti na židli bez sedátka? Na legendární židli s popruhy.
Když si Haryk chalupu pořídil, byla to ruina bez záchodu. Vyřešili problém brilantně. V židli vymontovali sedátko a přidělali popruhy. Když na něj přišla potřeba, připnul si popruhy a šel do lesa. Chalupa je na kraji lesa, místa pro metabolické výkřiky je tam dost. A ejhle židle funguje dodnes.
Blbče, pokáral jsem se v duchu, prober se!
Haryk se na mě pořád tak divně díval. Mrazilo mě.
"Haryku, dám si nákup do kufru, ať to tady nepřekáží!"
Neřekl nic, jen brnkal melodii Tam v nebeským baru.
Kousek jsem poodešel s vozíkem, otevřel kufr auta a začal nakládat. Trvalo to jen chvilku.
"A hotovo!" Bodře jsem přibouchl víko kufru.
"Haryku…..Haryku?"
Rozhlížím se. Všude okolo pusto, Haryk pryč. Štípu se do ruky, obracím se a pak znova hledím do míst, kde seděl můj zemřelý soused. Nic. I když…na zemi ležely kapesní Harykovy hodinky s řetízkem. Váhavě jdu k nim a prstem do nich šťouchnu. Posunuly se. Není to tedy přelud. Opatrně je zvednu. Normální hodinky. Pod dvanáctkou bylo prázdné okénko. Zleva i zprava dva čudlíky. Strčil jsem je do kapsy.

Cestou domů jsem jel jak náměsíční. Dvacetiminutová cesta mi trvala hodinu. Přitom jsem jel devadesátkou, celou cestu na pětku.
"To to nemůžeš vzít?"Žena vypadala naštvaně.
"Nic mi nezvonilo, hele…"
"Aspoň ze mě nedělej blbce, nevím, proč musíš hovory vymazávat?"
Tašku s nákupem jsem odnesl do kuchyně a šel se převléct. V šatně jsem si zapnul přijaté hovory. Nic. Tento den nic. Kdoví, komu žena volala.
"Máš tu knížku?" zeptala se kuchyň.
"Nemám, už ji neměli." Kdyby nebylo zvláštního setkání s Harykem, byl bych hodně namíchnutý. Takhle jsem na knihu úplně zapomněl.
"Udělám kafe, dáš si taky?"
"Taky. Udělej překapávané! Dáme si k tomu ty tatranky, co jsi koupil v Tescu."
Kafe krásně vonělo a já přemýšlel, jak nejlépe ženě převyprávět moje setkání s Harykem. Tušil jsem, že mi nebude věřit ani slovo. Taky, že nevěřila. Koukala s úsměvem na mě a vrtěla hlavou: "Ty jsi takový pohádkář, ale to se mně na tobě líbí," zkoušela žehlit…
Zvedl jsem se a přinesl z kabátu Harykovy kapesní hodinky. Položil je na konferenční stolek a vítězně se podíval na ženu.
"To jsou ty cibule, které Haryk vždycky vytahoval, když jsme šli okolo něj venčit a káral nás, když jsme nešli na čas," napovídal jsem.
Ďábel bývá ukryt v detailech.
"To nejsou ony!"
" Ale jsou," hájil jsem zarputile dnešní příhodu.
"Nejsou!" Nebylo možné ji přesvědčit.
" Ale jak to můžeš tak jistě vědět?"
"No jeho hodinky neměly ty dva čudlíky po stranách!"
Tak to mě podrž! Haryk byl na hodinky pyšný, častokrát mě nutil, abych se na ně podíval a vyzdvihoval jejich naprostou přesnost. Těch čudlíků jsem si ovšem nikdy nevšiml.
"Vrať je zítra do ztrát a nálezů !"
"Zatím si je nechám, až se zítra vrátím z Mostu, zavolám Lubošovi, aby si je vzal zpátky.
"Co když to nejsou ty Haryka?"
"Jsou…!"
Zvedla obočí a odešla na WC. Za chvíli se vrátila. Bylo na ní vidět, že se přemáhá.
"Pojedeš zítra do Mostu autem?"
"Vlakem! Kolem poledního bych měl být hotov a pak jdu s Vláďou Franků a Pepíkem Piatkem na pivo."

Usedal jsem na hlavním nádraží do prázdného přetopeného kupé. Na chvíli stáhl okénko a vyvětral. Byla ještě tma a já se těšil, jak si na chvíli schrupnu. Nechtěl jsem rozsvěcovat. Bylo ale třeba ještě připravit jízdenku a jak jsem šátral v kapse, nahmátl jsem Harykovy kapesní hodinky. Žena mi je vnutila a požadovala, abych je pozítří odvezl do Děčína do nálezů a ztrát.
Pozorně jsem si je prohlížel. Nebyly natažené, netikaly. Stačilo párkrát v prstech protočit a bylo hotovo. Cvaklo to a v okénku pod dvanáctkou naskočila nějaká čísla. V té tmě jsem nemohl rozeznat, jaká. Asi si rozsvítím…jak jsem chtěl vstát, palec zmáčkl levý čudlík. V hodinkách něco cvaklo. Snažil jsem se rozeznat čísla na ciferníku a vtom mě přepadl hluboký spánek.
Vzbudilo mě něco tvrdého. Seděl jsem sám v jakémsi starodávném kupé. Sedačky byly z tvrdého dřeva, okno podivně malé. Vyhlédnu z okna. Nádraží, které bylo naproti vlaku, připadalo mně jaksi povědomé. Hledám název stanice. MOST. A kousek dál BRÜX. Co to je za blbost? Vyběhl jsem z kupé a rychle vystoupil z vlaku. Běžím k nádraží a slyším pískat výpravčího. Proboha, co to je? Mašinka na páru začala zabírat a z komína vyfukoval tmavý kouř. Čtyři směšné vagónky se daly do pohybu. To tu filmují nebo co? Vlak se rozjel a já si uvědomuji, že kufřík mi zůstal ve vlaku. Kruci, jsem to ale trouba! Šacuji se a ejhle, hodinky.
Hledím na ciferník. Proboha. Je tři čtvrtě na osm. Vtom si všímám, že pod dvanáctkou v okénku jsou také čísla. Je to datum, 13. 9. 1937. No to mě…
"Uklidni se!" pronesl jsem nervózně a nějaký chlapík v kšiltovce a pumpkách na mě udiveně pohlédl. Lidé okolo mě byli oblečeni v šatech, které znám z dobových filmů. Co budu dělat?
Měl jsem na sobě plášť a budil jsem jen letmou pozornost, tak mě napadlo, abych splynul s davem a požádal přednostu stanice, aby mi poslali zapomenutý kufřík zpět. Ani na okamžik jsem nezapochyboval, že by ho někdo ukradl. V roce 1937 byli lidé určitě slušnější….
Přednosta stanice byl starší muž, který jakoby vypadl z oka panu Jírovcovi z naší ulice, kde jsem jako kluk bydlel. Říkám mu, co si mi stalo a on hned, že to není problém, že ho vyzvednou v Ervěnicích a za hodinku bude zpět. Trochu divně koukal na moje oblečení a tak jsem se mu svěřil, co se mi stalo doopravdy. Přikyvoval, pak se omluvil a abych na něj chvilku počkal. Rozhlížel jsem se po maličké kanceláři s notesem a zeleným masivním stojanem, u okna na zdi nějaká skříňka, asi tři petrolejky, stolní lampa, razítka a červená kulatá čepice, kterou si tam nechal na masivním psacím stole.
Škoda, že tu nemám foťák, napadlo mě. Anebo aspoň mobil, co zůstal v kufříku. To by byl dokument!
"Nezlobte se, pane, pane…" Výpravčí se vrátil a přivedl na pomoc četníka.
"Kimla, Jiří Kimla, napověděl jsem.
"Pane Kimlo, je mi to líto, ale tu Vaši historku budete muset převyprávět na stanici četníkům, kteří rozhodnou, co s vámi.
To ne, myslím si a vytahuji hodinky a mačkám pravý čudlík. Nic. Mačkám znovu a zase nic. Zkouším levý, bez úspěchu.
"Tak jdeme," říká podmračený četník a výpravčí na mě s účastí hledí.
"Klepeta ne!" Rázně se ohrazuji, když četník loví v kapse. Koutkem oka vidím výpravčího, jak lehce vrtí hlavou. Četník vytáhl ruku z kapsy a bradou ukázal na dveře. "Všechno řeknete vrchnímu strážmistrovi Sommerauerovi. On už rozhodne, co s Vámi."
Co se dalo dělat. Cupitám vedle četníka a vidím místa mého mládí. Četník mi však nedopřává radosti a popohání mě. Za pár minut jsme ve Hvězdné ulici před četnickou stanicí.
"Tak říkáte, že jste z roku 2011?" Vrchní strážmistr se nadmíru vlídně zatvářil. "To je nějakých čtyřiasedmdesát let, co?" Vlídná tvář jevila porozumění. "A kufřík s doklady máte ve vlaku? No to je pech, to je pech…co říkáte, kdybych vás nechal odvézt do špitálu, tam by vás prohlédli, odpočinul byste si a pak odjel zpátky do Ústí, co?!"
Myslí si, že jsem blázen…vidím vrchního strážmistra, jak bere telefonní sluchátko.
"Počkejte, pane vrchní strážmistře, ještě moment, něco bych vám řekl."
Strážmistrova ruka se zastavila a obočí nadzvedlo:
"Poslouchejte, dneska je 13. září 1937, že? " V dějepisu jsem se vyznal a třicátá i čtyřicátá léta jsem znal dost dobře. Dnes v noci v Lánech zemře ve 3.29 hodin Tomáš Garigue Masaryk, dnes také byla zahájena stavba pevnosti Dobrošov, která bude po dvaceti měsících zastavena…"
"A to proč?" zeptal se vrchní četník, který poslouchal s otevřenou pusou.
"V září příštího roku bude zahájena konference v Mnichově, kde Německo, Itálie, Francie a Velká Británie rozhodnou, že Sudety, tedy i Most, pane vrchní strážmistře, připadnou Německu a stanou se součástí říše." S opovržením jsem říši vyslovil s malým ř. "V březnu, patnáctého 1939, přepadnou Němci zbytek Československa, Slovensko se odtrhne a vyhlásí samostatný štát a 1.září 1939 přepadnou Němci Polsko … začne světová válka.
Zkoprnělý velitel Sommerauer úplně zbledl a sluchátko s bouchnutím spadlo na stůl. To ho probralo. Notnou chvíli si mě prohlížel.
"Pane Kimla, buď jste podvodník nebo blázen, či špión. Anebo všechno dohromady. Tohle není v mojí pravomoci." Zvedl sluchátko a zatočil klikou : "Spojte mě s Prahou, bleskem!"
Tatrovkou model 80 mě tři četníci odvezli zpět na nádraží. U přednosty vyzvedli můj kufřík a odvedli mě do rychlíku na Prahu. Pušky měli připravené. Připadal jsem si jako nějaký zločinec a četníci mě za něj pravděpodobně měli, ale chovali se slušně. Kufřík položili na sedadlo a oba sedli jeden vedle mě, druhý naproti. Třetí odjel tatrovkou zpátky. Napadlo mě, abych se podíval, kolik je hodin, začínal jsem mít hlad. No taky, bylo skoro poledne. Četníci mě podezíravě pozorovali. Zkusmo jsem zmáčkl pravý čudlík. V hodinkách cvaklo a když jsem je dal zpátky do kapsy, přišlo na mě hrozné spaní. Vzbudilo mě hulákání: "Alarm, alarm," řval nádražní amplion, houkaly sirény.
Cestující vedle mě se zvedl a rychle sbíral svršky z háčku.
"Co se děje?" ptám se rozespale.
"Rychle do krytu, hlásí nálet na hydrák!" Neznámý muž mi v poklusu sděloval, že mám rychle zmizet. Došlo mi to. Hodinky fungují jen ve vlaku. Zmáčknutím levého čudlíku mě to přenese do minulosti, pravý zase do budoucnosti.
Na ukazateli bylo 12.9. 1944. Nálet na zálužskou chemičku. Najednou někdo zvenku klepe na okénko vagónu. Průvodčí. Vehementními gesty ukazuje, abych rychle opustil vlak a utekl do krytu. Tůdle!
S bohorovným úsměvem mačkám dvakrát pravý čudlík. S cvaknutím jsem usnul.
Vzbouzím se v anatomických sedadlech a civím na stěnu. Určitě je to holografický přenos, na kterém vidím přijíždět válec se vstupním turniketem, přisávající se ke dveřím. Dívám se na hodinky. 30. 9. 2111. Chci vstát, ale nemůžu. Na holografickém zařízení se objevuji já sám. Všechno, co je na mě, skenuje zelený paprsek. Krásně jsou vidět kapesní hodinky a peněženka. Paprsek skenuje sto eur a tisícovou korunovou bankovku. Ozve se signál a mně připadá, že je štítivý. Pak se objeví kufřík. Je prázdný. Asi ti četníci mně sebrali pracovní materiály. Ať se jimi udáví v té jejich vzrušené době. Skener shledal kufřík nezávadným. Pak se objevilo něco jako bankomat a z něj vypadla částka 10 000 creditů. Popadnu kufřík a zkouším vstát. Nejde to. Zmáčknu tlačítko v opěradle a stěna napravo odhalí supermoderní budovu obrostlou alejí palem. Co chvíli se mihne vzduchem nějaký stroj.
Dveře se samočinně otvírají a v nich krásná mladá žena v stříbřité přiléhavé uniformě. Usměje se a říká : "Jsem FMA, model 07. Náš skener zjistil několik nesrovnalostí. Nenašel váš čip a uviděl pár starožitností, které se nesmí vozit volně." Natáhla ke mně ruku s jakousi čtečkou dlaně a poprosila o přiložení. Čtečka zahrála podivnou melodii.
"Pane, dovolte, abych vás přivítala v Českomoravskoslezské provincii SSC."
"Co to je SSC?"
"Myslela jsem si to. Byl jste na nějaké vesmírné výpravě že?… SSC znamená Spojené státy celoplanetární. Hlavním městem je Peking. My patříme k Euroatlantické unii, provincie ČMS. Hlavním městem unie je Řím, naší provincie Brno."
"Tak ne Praha?"
"Praha už není hlavním městem, ale rezervací, ve které žijí pouze správci se svými rodinami. Vstup je pouze na povolení bezpečnostních složek."
Už mě šla s tím jejím žvatláním na nervy.
Jako bych to vyřkl nahlas. Odkryla dvě řady bělostných zubů. "Musím vás informovat, vydržte to ještě chvíli. Vašich deset tisíc kreditů vám umožňuje pohodlný život minimálně na půl roku a já vám můžu pro začátek nabídnout - holografické kino s filmem Konec korupce v Čechách, nebo napínavý dobový triler o Al Kajdá. Pokud jste věřící, můžeme vám předvést romantický film Sedmé muslimské nebe."
"Jdi do prdele s muslimským nebem!" Dostal jsem vztek.
Zkrabatila se jí tvář. Přesto neúnavně pokračovala : "Ubytovat se můžete v hotelu Bohemia, hotel Hamáz by vám asi nevyhovoval. V Bohemii můžete bydlet ve stopadesátem patře, jeden kredit denně, plná penze tři kredity denně."
Jak byla pěkná, tak mě štvala. Napadlo mě, udělat si z ní legraci.
"Když tak všechno víte, kde si můžu zašukat?"
"Myslíte souložit?"
"Jo!"
"Můžete se mnou tady, ale bude vás to stát 10 kreditů. V kulturním domě jsou levnější typy za 5 kreditů. Pokud byste nechtěl biorobotky, ale opravdové ženy, musel byste zaplatit kreditů 20. Máme je soustředěny v části Kočkov, je jich asi posledních tři tisíce. Ale na to je třeba také zvláštní zdravotní povolení a profylaktické injekce za 50 kreditů. Pokud…"
"Zmlkni, obludo, chci ven!" Udělalo se mi nevolno.
"A bude to který hotel?"
"Krucinál, drž už tu svoji umělou hubu! Půjdu se projít pěšky, chci si to tu prohlédnout!"
"Můžete vznášedlem s řidičem nebo sám, pokud máte vznášecí list."
"Pěšky, neslyšíš, zrůdo, chci pěšky!"
"A to souložení odložíte nebo…?
"Proboha, pusť mi ven!"
Čtečkou mě přejela a já se zvedl. Odstrčil ji ve dveřích a v chodbičce magnetického vlaku jsem vytáhl hodinky. Netikaly, stály. Nervózně jsem je začal natahovat , Robotka na mě namířila čtečku. Trochu jsem zpanikařil a zmáčkl levý čudlík. Tak tady ne, tady nebudu ani minutu. Začal jsem usínat, ještě jsem se snažil dotočit hodinky, aby byly natažené úplně. Pružina v hodinkách praskla. Chtělo se mi strašně spát, ale zkoušel jsem vydržet. Štípu se do ruky, fackuji se a zatím se mi daří bdít. Vagón se mění, po nějaké chvíli zase a za moment je takový, jaký už znám ze současnosti. Také lidé ve vlaku se mění a já má pocit, že civí všichni přímo na mě. Dívám se znovu na hodinky. Stojí, ale v okénku, kde je datum, se číslice rychle střídají. Už tam na začátku vyměnila jednotka dvojku a dále se odečítá. Jak naskočil rok 1937, vlak začal zpomalovat a dojížděl do nádraží v Mostě. Sbírám všechny síly a snažím se dostat ke dveřím. Rozhodl jsem se vystoupit a najít hodináře, který by mě hodinky opravil.
Najednou se vlak na okamžik zastavil, ale hned se rozjel zpátky. Začal nabírat rychlost. Ospalost byla zase větší. Silou vůle přibližuji hodinky k očím a vidím, že datum se načítá a pomalu se mění vnitřek vagónů a mění se lidi. Nakrátko jsem usnul, abych procitl před holografickým snímačem. Ve dveřích se objevuje biorobotka a míří na mě čtečku. Než jsem ji mohl vynadat, dává se vlak do pohybu a mně se chce zase hrozně spát. Zvedám se a s přemáháním jdu na chodbu s hodinkami v ruce. Datum se odečítá. Jdu ke dveřím vagónu, abych mohl rychle vystoupit. Lidé mě tentokrát ignorují. Už slyším sirény a řvát. "Alarm!" Potom se datumník blíží k roku 1937. Blíží se mostecké nádraží. Když chci vystoupit, tvrdě usnu. Probudily mě melodické tóny. Na holografickém skeneru mě přejížděl zelený paprsek a do dveří vstupovala půvabná biorobotka v lesklé uniformě. Tvrdě usínám…

Polský a německý překlad

21. října 2011 v 22:33 | Magdalena Budkowska

Jiří Kimla czeski pisarz Data urodzenia: 30.05. 1947 (64 lata) Miejsce urodzenia: Most, Czechosłowacja Miejsce zamieszkania: Ústí nad Łabą Znak zodiaku: Bliźnięta
Życiorys
Jiří Kimla jest czeskim pisarzem. Uczęszczał do szkoły podstawowej w Moście, potem do gimnazjum. Po zakończeniu służby wojskowej trudnił się kilkoma pracami. Był zatrudniony w kasie oszczędnościowej, w biurze podróży, w administracji państwowej, restauracjach albo uczył w szkole podstawowej, gdyż w czasie zatrudnienia kończył studia.
Jiří Kimla jest żonaty, ma dwie córki i dwoje wnucząt. Młodsza córka na stałe mieszka we Włoszech i pisarz w czasie okresowych podróży do niej i jej włoskiej rodziny Włochy polubił jak swój drugi dom. Oczarowała go szczególnie Wenecja, o której napisał wiersz ''Wenecja''.
Jiří Kimla jest członkiem Północnoczeskiego Klubu Pisarzy w Ústí nad Łabą. O sobie mówi, że urodził się dla książek, a książki prowadzą go przez całe życie.
Twórczość
Pierwsze pisarskie próby kończyły zazwyczaj szufladach albo na stronach prasy regionalnej. Dopiero w 2002 roku ukazał się debiut pod nazwą ''Úder mimo hru'', którą opublikowało wydawnictwo Jiřego Švejdy Dialog w Litvínowie. Jest to kryminalna opowieść obsadzona w środowisku odważnych mężczyzn ze skórzanymi rękawicami bokserskimi.
Potem pisarz miał już przygotowaną dalszą książkę pod nazwą ''Kroky do prázdna'', która wprowadza czytelników w lata 90.te XX wieku. Jiří Kimla pisze w niej o przyjaźni, zdradzie, a też o obłudzie i samoniszczącej ufności. Dzięki łaskawości wydawnictwa Euroclearingbank w Ústí nad Łabą książka mogła ujrzeć światło w drukowanej postaci.
Obecnie autor pracuje nad powieścią ''Nevratný proces aneb Marta a Martina''. Przedstawia ona historię trzech rodzin, których członkowie doświadczają osobistych przemian i stosunków. Książka rozpoczyna się od września 1968 roku, a kończy współcześnie.
Oprócz powieści Jiří Kimla pisze i opowiadania z najróżniejszymi tematami i chce je wydać w wersji drukowanej. Opowiadania, tak samo jak poezję prezentuje na swojej stronie internetowej kimlovaliterarniosvezovna.ic.cz.
Poezję publikuje też na stronie www.slavonica.sk.
Wspólnie z emerytowaną artystką solową opery Ają Žákovą i aktorką Johanką Munzarovą przygotowuje muzyczno-literacki program do wariacji Berliozy ''Nocy letnich'' z wykorzystaniem wierszy Kimly w interpretacji J. Munzarowej.
Powieści
* 2008 ''Kroky do prázdna'' [''Kroki na próżno''] (wydawnictwo Euroclearingbank, Ústí nad Łabą)
* 2002 ''Úder mimo hru'' [''Uderzenie poza grą''] (wydawnictwo Jiřego Švejdy Dialog, Litvínov)
Wiersze
* 2008 ''Venezia'' [''Wenecja''], etc
http://www.spisovatele.cz/jiri-kimla http://kimlovaliterarniosvezovna.ic.cz/ http://www.slavonica.sk
Jiří Kimla (* 30. Mai.1947 in Most) ist ein tschechischer Schriftsteller.
Leben
Kimla besuchte die Grundschule in Most, dann das Gymnasium. Nachdem er den Wehrdienst ableistet hatte, war an einer Sparkasse, im Reisebüro, in der Staatverwaltung, in Restaurants oder er lehrte in der Grundschule und in derselben Zeit studierte er.
Kimla ist verheiratet, hat zwei Töchter und zwei Enkel. Die jüngste Tochter wohnt in Italien. Er ist Mitglied des Nordtschechisches Klubs der Schriftsteller in Ústí.
Die ersten schriftlerischen Versuche machter er bei Seiten der regionalen Presse. Im Jahre 2002 erschien sein Debüt unter dem Titel Úder mimo hru, das der Verlag von Jiří Švejda Dialog in Litvínov publizierte. Später folgte Kroky do prázdna.
Gemeinsam mit der Opernsägerin Aja Žáková und derSchauspielerin Johanka Munzarová veranstaltet er musikalisch-literarisch Programme zur Variation von Berlioza Die Sommernächte.
Publikationen
* 2008 Kroky do prázdna [Die vergeblichen Schritte] (Euroclearingbank Verlag, Ústí an der Elbe)
* 2002 Úder mimo hru [Der Schlag außer dem Spiel] (Jiří Švejdas Dialog Verlag, Litvínov)
* *2008 Venezia [Venedig]
Weblinks
* http://www.spisovatele.cz/jiri-kimla
Jiří Kimla ist ein tschechischer Schriftsteller, geboren am 30.05.1947 in Most. Zur Zeit wohnt er in Ústí an der Elbe.
Inhaltsverzeichnis
* 1 Lebenslauf
* 2 Tätigkeit
* 3 Romane
* 4 Gedichte
* 5 Quellen

ZROZENÍ ( na hudební motivy H.Berlioze )

31. července 2011 v 13:02 | Jiří Kimla

Do hábitu se převlík´čas
a beze spěchu mši jara celebroval.
V nebeské galérii visely nádherné obrazy,
co malíř, to Mistr, Pan,
střídají se Boticelli, Rubens i Tizian…
Žasnu a krev mi v žilách horce tepe,
hrdá čela, vlasů žíně, do omdlení křivky ladné.
Jsou to víly, zírám nikým nerušen,
plátno horké i když chladné,
já omámen zrozením Venuše.
Všechno žije, do oken se láska tváří,
slunce mešní chutná víno,
na Olympu Afrodita růže chystá,
by čas je naklad´ na oltáři…
Od Adama k arše z Araratu i potom dál,
Čas neúnavně diriguje, nemá těla
nemá tváři.
Trylek vytváří radosti grál,
která beznaděj člověčí smyje,
do hloubky temného vesmíru svál,
vteřinu Velkého třesku symfonie...

Ukázka z románu Nevratný proces aneb Marta a Martina

14. července 2011 v 19:23 | Jiří Kimla

Blíží se závěr roku 1968 a z kuloárů proniká, že se připravuje akce, jejímž důsledkem budou stranické čistky. Manželé Hartmanovi to vidí každý jinak...

Marie Hartmanová usoudila, že žehlit se musí. Ačkoliv neměla k této činnosti pražádný vztah, vytáhla se sebezapřením žehlicí prkno, připravila žehličku a odešla pro koš s prádlem. Její choť Václav si v bezpečí křesla dělal poznámky do bloku, přineseného z pracovního procesu v První strojírenské, kde několik let působil jako kancelářská síla s nevalným platem a podivnou pracovní činností.
Marie bývala konfliktní minimálně, avšak žehlení jí rozproudilo adrenalin, vybuchující do útočné nálady, jejíž obětí býval Václav. Střetnutí začínalo nevinně. Marie se obvykle etablovala do funkce politologa, ze které napadala zřetelné slabiny představované Václavem a jeho rodinou.
Václav Hartman se snažil při přípravách na žehlení předstírat neodvratnou činnost mimo bydliště, ale býval odhalen a Mariini útoky zesilovaly. V prvních etapách svého manželství končily tyto nerovné půtky sladkým usmiřováním v posteli, avšak později Václav pojal za rozumnější úprk, byť zbabělý, do některé z pivních osvěžoven, odkud se vracel s uzavírací hodinou a nachmelený.
Jak to tak bývá, ne vždy se pojme správný odhad situace, ne vždy je útěk řešením…
Marie se zařekla, že bude při žehlení klidná.
"Co to vyrábíš, inženýre?"
I když otázka byla pronesena medovým hlasem, obě Václavovy hemisféry shodně vyslaly varovný signál.
"Ale nic!"
"Nic? Tak umej nádobí a vytři schody!" Marie byla pedagog a didaktiku měla v malíčku. Kdo si hraje, rozuměj, pracuje, ten nezlobí. A v tomto případě navíc přináší užitek. A Marie zastávala teorii užitku.
"Maruško, musím zítra do práce udělat pár věcí, které jsem nestihl."
"Že se na to…" Marie mávala žehličkou, jejíž pohyb násobil despekt k Václavově práci.
"Ty jo, ale já ne!" Václav vnímá předbojovou atmosféru s lítostí, že nestačil zdrhnout.
"A co děláš?"
"Potřebu, přísun a rozpočet materiálu pro strojírenskou dílnu."
Žehlička zpomalila. "Mám takový dojem, že by to zvládl i nějaký středoškolák."
"Asi jo." Václav se snaží být klidný, ale ruce se mu začínají trošku třást.
"Tak proč na to nehodíš bobek? Ředitelem tě tam neudělají, mistrem být nechceš…to tě fakt baví?"
"Nebaví, no a co. Ty myslíš, že jinde by před strojařským inženýrkem padli na prdel?" Neřek´bych!"
"Ale stejně bys to mohl zkusit ověřit, zda by někde třeba padli!"
"Ale Maruško, ono to nějak vyšumí, uvidíš!"
"Vyšumí. Teď se začnou rvát o koryta a ty budeš čekat, až to vyšumí! Žehlička zrychlila.
"Hele, mám aspoň čistou hlavu, na přesčasech mi to hodí taky nějakou pětku. Přece se nebudu někam cpát s efektem si nabít hubu. Dej mi svátek, holka!"
Manželka Marie začala brunátnět. Žehlicí syndrom začal propukat, ale další vývoj byl milostiv našemu Václavovi. Do narůstající agresivity zazvonil telefon a utlumil sílící vášně jinak milující manželky.
"Běž to zvednout!"
Václav ochotně vystřelil z křesla a hnal se k aparátu vyzvánějícím na chodbě bytu. V momentu se mu rozjasnila tvář.
"Je, Mileno. Jasně, že ti ji dám, počkej chvilku, jdu pro ni."
Marie zaslechla Milenino jméno a odstavila žehličku. "Co chce?" zeptala se potichu.
Václav pokrčil rameny.
"Jé, Milen, jak se máš?" Chodbou panelákového bytu se nese sonorní hlas žehlicí manželky.
"No to víš, že jo, rádi. Ale kup lístky v předprodeji, v pátek bude narváno. Hraje Bobyho kapela.
"Karel? Tak tomu moc nevěřím."
Marii opustila bojovná nálada a švitořila do sluchátka. Václava zamrzelo, že neprosadil umístění telefonu do obýváku. Být tam, krásně by zmizel. V chodbě to nešlo. Marie byla nepřekonatelná překážka.
Po čtvrthodině domluvila, vrátila se do obýváku a sedla si naproti Václavovi. "Tak je to domluveno. Milena koupí lístky i pro nás a pro Karla."
"Karel půjde?" Václav se tváří opravdověji než nevěřící Tomáš. "Maruš, nepůjde, on neumí tancovat a holku žádnou taky nemá."
"Půjde!" Maruška rezolutně vstane a jde znovu k žehlicímu prknu. " A střihej na to nádobí, ať nejsem na všechno sama. To do práce počká!"

SCHRÖDINGEROVA KOŤATA I. část

24. června 2011 v 22:55 | Jiří Kimla
Seděli jsme u snídaně. Byla sobota a vypadalo to na pěkné počasí.
"Nepojedeme do Mostu?" zeptala se moje žena Anna.
Překvapeně jsem se na ni podíval. Ještě včera hovořila něco o divadlu. Byl jsem s tím srozuměn, ačkoliv bych raději jel na chatu. Opereta mě nelákala.
"Pojedeme na hřbitov, už jsme tam nebyli celou věčnost."
"Fajn," souhlasil jsem bez zjevného nadšení. Pak mě ale něco napadlo.
"Víš co? Až půjdeme ze hřbitova, zajedeme se podívat na Hněvín. Už léta si slibuji, že se podívám do míst, kde jsme si jako kluci vymýšleli krásné blbosti. Byla tam taková malá jeskyně s dírou ve skále. V díře se objevovalo jakési divné zelené světlo. Byli jsme strachy podělaní a mazali pryč…zajímalo by mě, jestli to tam ještě je."
Žena se na mě mlčky podívala. Bylo jasné, že svádí vnitřní boj. Po chvíli se usmála.
"Ty jsi poděs, Jirko. Ale pak si dáme oběd na hradě, co říkáš?"
"Jasně, že dáme! Zavolám do restaurace a udělám rezervaci. Pro jistotu."
Hroby našich byly uklizené a s květinami. Můj bratr i ženina sestra udržovali místo posledního spočinutí našich rodičů pečlivě. Rozloučili jsme se s našimi nebožtíky a vraceli se k autu, zaparkovanému před hřbitovem.
"Kolik je hodin?"
Podíval jsem se na hodinky.
"Jedenáct. Do jedné máme ještě spousty času."
Zastavil jsem před vodárnou. Kolem skály byl drátěný plot a moc jsem to tam už nepoznával.
"Necháme fiestu tady. Kousek dál, tady směrem k Souši, by ta jeskyňka měla být."
Žena se neochotně vysoukala z auta.
"Hele, Jiří, já nikam s tebou nepolezu. Počkám u auta. Vrať se rychle zpátky!"
"Nešil, ženo má," nasadil jsem humorný tón. "Co když mě temné síly z mládí přepadnou, u koho najdu zastání?"
Vzdychla. "No jo, vždycky zapomenu, s kým to vlastně ty dlouhé roky žiju…"
"A ještě dlouhé roky budeš, tedy jestli mě ty temné síly neuchvátí."
Došli jsme k místu, kde měla být jeskyňka. Před vzrostlým křoviskem byla povalená lavička s nohama z betonu.
"Tady je to!" prohlásil jsem s jistotou.
"Jo?" Její ironie byla nepřehlédnutelná. Nedbal jsem a vytáhl nůž koupený u Vietnamců jako napodobeninu vojenského útočného nože. Nevímproč ho pořád nosím sebou, ale teď se bude setsakra hodit.
"Doufám, že si aspoň sundáš sako!" Okamžitě vydedukovala, že polezu do křoví.
Bezeslova jsem sundal sako a podal ženě. "Bacha, ať mi nevypadne peněženka, mám v ní všechny doklady!"
To už jsem obcházel křoví, až jsem zahlédl zarostlou prohlubeň vchodu do jeskyňky. Nožem jsem odřezával větvičky křoví. Šlo to dost ztuha a ani jsem nevnímal volání ženy, ať se na to vykašlu a vrátím se. Byl jsem jako posedlý. Přepadla mě klukovská objevitelská vášeň a šel jsem tvrdě za svým cílem. Za chvíli jsem byl v malé jeskyni, která se zužovala do malého kónusu, na jehož konci byl otvor. Byl do skály jako vysoustruhovaný a černý, jak ten nejčernější inkoust. Došel jsem nejblíže, jak to jen šlo. V jeskyni bylo mrazivé ticho. Zvenku jsem neslyšel sebemenšího zvuku. Natáhl jsem ruku k otvoru a ucítil hodně jemný závan. Napadlo mi, že na druhé straně je taky nějaký otvor, že jeskyně je přístupná aspoň ještě z jedné strany. Najednou vidím, jak ruka u otvoru mi začíná fluoreskovat divným zeleným světlem. Jako fosforová barva na hodinkách. Hrklo ve mně, ale pak jsem se uklidnil. Nějaký přírodní úkaz, napadlo mě. Světlo pomalu postupovalo a já měl pocit, že mě ohmatává. Začínal jsem být pořádně zvědavý a přepadl mě pocit, že to světlo je živé.
"Blbost!" Nahlas vyřčená slova zanikla v silném víru, který mě uchopil za ruku a vtahoval do malého kulatého otvoru. Bylo mně divné, že se tak lehce soukám dírou o průměru sotva dvaceti centimetrů a vzrůstající obavy počaly nabývat hrozivých rozměrů.
"Ty vole, viděls to?"
Asi dvanáctiletý kluk v německé přilbě a s německým automatem bez zadní pažby se vyděšeně koukal přes světlo baterky na stejně starého vazouna vymóděného stejnou přilbou a "ozbrojeného" revolverem na kapslíky.
"Vidím v tý tmě hovno," prohlásil nervózně druhý kluk. "Co bych měl vidět?"
"Něco zelenýho se mihlo a zatočilo kolem tvojí hlavy."
Byl jsem na mrtvici. Kluk s automatem je Zdeněk Trnků a ten druhý je já. Cítil jsem, jak zelené světlo mě nasoukalo do mého mladšího já. Zkoušel jsem něco udělat, ale nešlo to. Byl jsem uvězněn v malém klukovi, viděl jsem jeho očima, pohyboval se jeho tělem a měl jeho, ale i svoje myšlenky. To mně došlo o chvilku později, ale ať jsem dělal, co dělal, nedokázal jsem mladšímu já nic vnutit.
"Tak jo, padáme," souhlasilo moje mladší já a pozadu jsme spěšně ustupovali. Za chvíli jsem to poznal. Byli jsme v podzemní chodbě na dvoře elektrárenského dvora v Palackého ulici. Často jsme tam pořádali výpravy, protože se tradovalo, že jedna z tajných chodeb vede do kláštera a druhá tajná pod hrad Hněvín. Nikdy jsme se ale až k cíli nedostali, neboť chodby byly zavalené a z rozvalin někdy prosvěcovalo tajemné nazelenalé světlo, kterého jsme se báli jako čert kříže.
Zdeněk bydlel hned první barák od dvora a z okna viděl na vchod do podzemí. Přelezli jsme zeď hned u jejich vchodu.
"Bacha, Dvořák!" hlásilo mé druhé já. Z dálky se blížil místní esenbé modré uniformě, jehož zábavou bylo otravovat nás kluky. Zdeněk rychle strhl helmu, podal mi samopal. Otočil se a začal upalovat, aby v momentě vběhl do další pasti. Rozevřené náruče paní Matuščinové, Zdeňkovy maminky.
"Plesk!" Pořádně to mlasklo. "Co jsem ti řekla?" Abys umyl schody! A máš už napsaný úkol?" Irelevantní dotazy byly provázené další fackou. Zdeněk se vytrhl a spěšně opustil nerovné střetnutí.
Moje druhé já taky sundalo helmu a se samopalem a revolverem šlo domů.
"Ukliď helmu a samopal do sklepa," bušil jsem mu v hlavě. Zastavil se a rozhlédl.
"Dám to radši do sklepa," rozhodlo moje alter ego. Podivil jsem se. Že bych mohl v té jeho svojí hlavě fungovat?
Po zazvonění otevřela naše maminka, která už léta nežije. Stála před námi upravená sedmatřicetiletá, energická žena.
"Kde jsi zase byl?" zeptala se vůbec ne vlídně. "Zdeněk ( to byl bratr ), přišel domů celý zmáčený. Zase spadl do nějakého výkopu. To na něj nemůžeš dávat pozor, když jsi starší?"
"To mě nepřekvapuje. Vždycky spadne do strouhy, kterou v ulici vykopají. Třikrát do měsíce."
Zavrtěla pohoršeně hlavou. "Máš schody, utřeš všude prach a naštípeš do zásoby dřevo na dvorku!"
Zíral jsem na ni svýma mladýma očima a byl zcela fascinován. Nejraději bych se nějak ze svého mladšího vězení dostal ven a objal ji. Byl to zážitek, stála přede mnou, plná síly, víc než o dvacet let mladší než já.
"Dej jí pusu, dej jí pusu," přikazoval jsem v hlavě.
Stal se zázrak. Přistoupili jsme k mamince a neobratně jí dali pusu na tvář. Rozzářila se: "Tak jo, schody udělám já. Ale to ostatní platí, ano?!"

SCHRÖDINGEROVA KOŤATA

24. června 2011 v 22:53 | Jiří Kimla

II. část
Večer si ještě moje druhé já četlo Plavčíky kapitána Bontekoa a brácha Zdeněk zařezával na vedlejší posteli.
"Už se ti chce spát, už se Ti chce spát, zuřil jsem v naší hlavě, až nakonec, cvak, lampička zhasla a v ten moment jsme usnuli. Teda já ne, ale můj mlaďas. V hlavě se mu honily barevné obrazy nejrůznějších snů. Zkoušel jsem je nevnímat. Mrzelo mě, že táta byl na podnikovém školení na Belvederu. Strašně rád bych ho uviděl. On zemřel v osmapadesáti…bylo mně to ještě teď moc líto. Pak mě napadlo, co asi moje žena. Zůstala tam sama s autem a mým sakem. Ona neřídí. Asi bude muset zavolat bráchu Zdeňka, aby auto odvezl k nim do garáže. Kruci, to je situace!
Byla to tedy noc! Honily se mi v hlavě, vlastně v mojí hlavě mého druhého já otázky bez odpovědí a asi to bylo náročné i pro mého mlaďase. Vrtěl se, vzdychal a skopával peřinu. Zajímavé bylo, že když měl zavřené oči, tak jsem taky neviděl. Měl jsem schopnost vnímat myšlenkové pochody mého mladého dvojníka i svoje, ale jak byly zavřené oči, neviděl jsem fyzický svět. Fyzický? Jak je vůbec možné, že vidím maminku, která už nežije, Zdeňka Trnku a jeho maminku. Cítím skrzevá svého nosiče bolest. Co jsem? Tady by ani Schrödingerova kočka nebyla nic platná, rozpomněl jsem se na útržky kvantové fyziky. Asi její koťata. Pak mě přepadl strach. Co když je to trvale, co když budu v tomhle malém klukovi, v tomhle nějakém kdysi já uhnízděn napořád. Budu moci ovlivnit jeho život svými vědomostmi a zkušenostmi?
Ráno se první vzbudil brácha. Když zjistil, že ještě spíme, tiše se vytratil a za chvíli se vrátil se zubní pastou. Pečlivě vymačkal z tuby delší váleček hmoty, tiše se k nám přikradl a jal se mazat nám obličej. Nechal jsem ho, neburcoval jsem nás. Trocha vody to spraví. Zděnda zalezl pod peřinu, co chvíli vykoukl a hrozně se potichu smál.
Když nám obličej mazal, cítil jsem to úplně zřetelně. No to je na budku.
Pak jsme se taky vzbudili. Peřina s vykukujícím Zdeňkem se už nepokrytě natřásala nekontrolovanou radostí.
"Jdeme se umýt," nabádal jsem nás a dosáhl jsem účinku jen se zpožděním. První cesta vedla na WC.
Po snídani, kterou nám maminka před odchodem do práce připravila, se ozval zvonek. Venku už čekali kluci, se kterými jsem chodíval do školy na Teplické ulici. Byl tam Luděk Vildner, Ota Kýhos, který dnes už nežije a vůbec, zase ten maglajz. Co je dneska, co je potom a jak jsem se do toho bordelu dostal?
Taky tam byl Pavel Lugner s Jirkou Novákem, ale chyběl Zdeněk Trnka, který dnes měl slíbené tasení na rozbor vět. Byli jsme zvědavi, zda přijde…pak jsem vyšťáral zašlou vzpomínku, že přijde a že budeme spolupracovat s dosti svérázným způsobem. On u tabule, my v lavici.
Můj mladý Jirka šel jako beran. Hučel jsem do něj, ať se rozhlíží, Byl jsem nesmírně zvědav na starý Most, město, které už taky neexistuje. Snad jsem ho přesvědčil. Začal se koukat kolem. Vybavovaly se mně vzpomínky na rodnou ulici, divadlo, lázně, Koněvovku i Teplickou třídu. Ani jsem netušil, jak ty reminiscence budou silné.
Naše třídní Souhradová byla velmi přísná dáma. Častá nevědomost nejméně poloviny žáčků ve třídě ji doháněla až k zuřivosti. Přitom to byla laskavá paní, a když jsme uměli, dokázala i žertovat.
Zdeněk stál u tabule s napsanou větou. Moje druhé já ho donutilo, aby se naučil tajná znamení. Otevřená pusa znamenala příslovečné určení, zavřené oči předmět, a tak podobně.
Třídní Souhradová byla u vytržení. Zlomená hůl nad spolužákem Trnkou se začala zase slepovat. Dostal dvojku a vítězně odkráčel do lavice a stačil ještě pošeptat, že se hrozně držel, aby se nesmál, když viděl moji otevřenou hubu. Alter ego si vzalo papírek a načmáralo jakýsi patvor a pod napsalo : Trnka, uzená srnka.
Souhradová měla oči všude. Lehký záhlavec a přípis na papírek. Podala ho mému já se slovy: "Doma to necháš podepsat!" Zatvářila se hrozivě přísně. Bylo tam napsáno, aby si rodiče prohlédli, čím se jejich syn zabývá při vyučování.
Večer domů přijel táta. Chvíli se s námi bavil a pak poprosil maminku, aby mu připravila vanu. Díval jsem se na něj s obrovským dojetím. Když nám umřel, zhroutil se mi svět. Tak strašně mi pořád chyběl. Tak strašně bych mu chtěl tolik říct a nestihl to…
Ta druhá noc byla ještě horší, než ta první. Ten můj junior, ve kterém jsem sídlil, vykřikoval ze spaní a budil se. Chlácholil jsem ho, ale nezabíral. A zase jsem řešil, jak ten můj stav nestav dopadne. Musím ho dostat zase do toho podzemí!
Druhý den byla neděle a my šli s klukama do kina Repre. Hráli Malý Muk a někteří z nás to už viděli. Jirka Novák zase blbnul. Když hráli týdeník, vběhl před plátno a dirigoval. Uvaděčky se k němu rozběhly, ale on se vytratil. Za chvíli jsme ho slyšeli, jak nahlas zpívá na balkóně. Pak se s ním zase honily v přízemí, aby za moment házel ocucané bonbony dolů na diváky. Přišlo mi k smíchu, jak se z tohoto sígra stane jednou člen podnikového vedení a zastupitel města.
Cestou zpátky jsem se snažil co nejvíc zachytit ze scenérií neexistujícího města, ale kluci řešili odpoledne a neměli čas na koukání kolem. Domluvili se, že půjdeme na oprám u mosteckého koupaliště, kde byla v rákosí ukotvena pramice s nádherným kormidlem. Snažil jsem se cestou na oprám svému Jirkovi nabouchat, aby se klukům pochlubil zeleným světlem v podzemí. Ne a nezabíral.
U oprámu už byli starší kluci, Ivan Soukupů s Pepíkem Kleinů a Standou Hebrem. Sdělovali si jakési sexuální zkušenosti.
"Víš, jak poznáš kurvu?" Kluci poslouchali pozorně, protože Standa byl už po vyučení a musel to vědět.¨
"Jak?" Ota Kýhos chtěl dychtivě zpoznat pravdu.
"Když ji pošimráš po bradavkách a vona ti dá, tak je to kurva," triumfoval Standa a já cítil, jak mému druhému já se line něco nepoznaného ve slabinách.
"Zelené světlo, zelené světlo," snažil jsem se vnutit mému Jirkovi, ale zájem o sexuální téma přehlušil mou existenční naději.
Cestou zpátky jsme šli po Chomutovské ulici a ve Vrchlického, které jsme říkali Cidlina, stála moje žena s její sestrou Olgou a bavili se s otcem. Taky zemřel mladý. Bylo mu čtyřicet a za rok měla přijít jeho konečná. Bylo stresující to vědět a nemoci vůbec nic udělat. Můj nosič se ani nepodíval, na půl huby se pozdravil a kráčel nezaujatě dál. Teď mě naštval, chtěl jsem se podívat na svoji ženu, co právě mě někde jinde shání, na pohlednou švagrovou a tchána, kterého jsem nikdy nepoznal.
A nejednou takové to divné podvědomí, že ženu už neuvidím, nebo až za hodně dlouho. No to je fakt na zbláznění…
Začal jsem v té mojí nemojí hlavě zmatkovat. "Zelené světlo, podzemí, troubo, běž do podzemí.
"Bolí mě hlava, půjdu domů." Moje druhé já bylo úplně nemožné.
Vracel se s námi i Ivan Soukup, jeden z těch starších kluků. "Počkej ještě," přikázal. "Říkal jsi něco o zeleném světle v chodbě. Půjdeme tam spolu. Začalo mě to zajímat!"
"Mně se nechce."
"Ale chce, chce se ti!" řval jsem v jeho hlavě.
"Nemáme baterku," kroutilo se alter ego. "Budeme hovno vidět!"
Ivan sáhl do kapsy a vytáhl vejčitou věcičku. "Máme," pronesl vítězně a několikrát zmáčkl tlačítko.
"Znznzn," vydávala zvuky baterka a žárovička začala svítit. "Je věčná," prohlásil spokojeně. "Tak sypej u zdi ti udělám kozu!"
Byl jsem napnutý jak kšandy. "Mně se nechce," začalo stávkovat moje mládí. Začal jsem mu rejdit v hlavě a směrovat ho dál do chodby.
"Mazej," přívětivě přikázal Ivan a bzučel baterkou. Netrvalo dlouho a byly tu rozvaliny. Zastavili jsme se.
"Tady to bylo?" ztišil Ivan hlas.
"Tady!"
"Ale není, co?" Ivan zkoušel usilovnějším bzučením přinutit baterku k silnějšímu svícení.
"Támhle." Můj nosič ukazoval prstem do otvoru, odkud začalo pronikat fosforově zelené světlo. Cítil jsem, jak se chvěje a vší silou jsem mu přikazoval, aby neutíkal a zůstal stát. Kupodivu poslechl, i když Ivan se dal na spěšný ústup.
A pak to zase přišlo. Vytáhlo mě to z hlavy mého média a mezi rozvalinami táhlo pryč.
"Jirko, Jirko…"
Byl to hlas mojí ženy. Byl jsem překvapen, že na mě tak dlouho čekala a proč to nepřiznat, potěšilo mě to.
"Jo, už jdu…"
Vylezl jsem z křoví a žena se začala smát : "Ty jsi blbec, Jirko, ze všeho musíš dělat srandu. Jak sis to stačil nalepit?"
Vběhl jsem k povalené lavičce.
"O čem to mluvíš, ženo moje milovaná?"
"Ty fousy, ty jsi měl v kapse, jo? Vypadáš jak yetti!"
Nechápal jsem. Přistoupila ke mně, chytla vousy a škubla.
"Au," zařval jsem bolestí z plna hrdla. Vousy byly pravé, několikaměsíční.
Zrušil jsem mobilem rezervaci a jeli jsme domů. V autě jsem vyprávěl všechny ty fantastické věci. Asi nejvíc ji dojalo moje setkání s nimi a jejich otcem. Vzpomínka na něj už jí po těch létech značně vybledla a bylo vidět, že mi závidí, že jsem ho mohl vidět naživo.
Další dny jsem kontaktoval odborníky a vyprávěl jim příběh. Taky jsem se vyfotil, aby viděli, jaký plnovous mě vyrostl během dvaceti minut. Tak dlouho jsem byl podle ženy v jeskyňce. Nevěřil mně fyzik, geolog, psychotronik, psychiatr ba ani farář, kterého povolali. Všichni jsme se pak vydali k onomu tajemnému místu. Zůstal jsem tam stát jako opařený. Za lavičkou, kde jsem vlezl do jeskyně, byla skála obrostlá mnohaletým mechem.
"Máte aspoň nějaký malý důkaz?" mámil na mně fyzik. Krčil jsem rameny.
Psychotronik chodil kolem s virgulí, ale ta se ani nepohnula. Farář se křižoval a s despektem odešel na hrad si dát nějaký gábl. Ani geolog nepropadl při pohledu na skálu nadšení, Několikrát do ní klepl kladívkem, zavrtěl hlavou a dlouze se podíval na psychiatra. MUDr. Jančík se zatvářil nadmíru vstřícně: "Byl jste napitej, co?" pravil žoviálně a poplácal mě po rameni. Nebo snad drogy? Novinář s foťákem a kamerou otráveně čekal na moji reakci.
"A stalo se to!" Ale ani moje zarputilost na ně neplatila.
"Důkazy, pane důkazy!"
"Nu což, když se stalo, stalo se!" Doktor Jančík se nepřestával usmívat. "Měl byste o tom něco napsat. Jste přeci spisovatel…"
Když mě žena dostala z blázince, tak jsem to napsal!

Kam dál